Na konci července jsem dostala pozvání na „trek“ (vzhledem k mému nesportovnímu založení mi to slovo stále přijde ve spojení se mnou nepatřičné) na Šumavu, a protože jsem se stále modlila, co mám ve zbytku prázdnin dělat, a tohle vyžadovalo dostatečnou dávku odvahy na to, aby to mohla být Boží odpověď, rozhodla jsem se jet. Naše putování trvalo jen pár dní, ale přineslo mi ze všech prázdninových akcí nejvíce.

Ano, bylo to trochu bláznivé – vyrazit na 400 kilometrů vzdálenou Šumavu, abych tam denně chodila s téměř dvacetikilovým batohem na zádech, s několika málo lidmi, které neznám vůbec nebo jen z příležitostných setkání. Na pár dní vystačit jen s tím, co si neseme, nevědět, kolik je hodin, nebýt v kontaktu s nikým mimo účastníky, být přes den i v noci venku bez ohledu na počasí. A počasí nám zrovna nepřálo, a tak nám některé vyhlídky Štěpánka ukazovala jen na foťáku („co byste viděli, kdybyste něco viděli, kromě mlhy ovšem“), zažili jsme déšť i zimu.

A ve výsledku to asi bylo daleko lepší, než kdyby bylo všechno snadné. Zjistila jsem, jak může být krásná příroda v mlze a hlubokém tichu a o to víc si vážím chvíle podvečerního slunce, které nás zastihlo cestou k nádhernému jezeru Laka. Oheň, který jsme mohli nečekaně rozdělat ještě celí promáčení, byl pro nás skutečným zázrakem. Jedli jsme s nebývalou chutí a vděčností a stále nám přebývalo. Bez mobilu jsem se daleko víc mohla soustředit na „tady a teď“, slyšet víc Boha i lidi kolem, mohla jsem nahlédnout do jejich života skutečně zblízka a něco se naučit (a že bylo co). Především jsem se však naučila, že se můžu na Boha naprosto spolehnout a on mi dá víc, než čekám, a že On je všechno, co skutečně potřebuju, abych byla šťastná.

Jana              .