„Šplhaje přes skaliska, cik-cak mezi medvědí trávou a neforemnou pokrývkou pouštní půdy, nohama zkoumaje každý krok, aby se ujistil, že je pevný … konečně dosáhl vrcholu. Za skučení větru a bouřky znějící jako úvodní melodie ke strašidelnému tajemnému fimu tiše seděl a orlím okem pozoroval malou veslici větrem upíchnutou vprostřed jezera, zatímco se Jeho nejlepší přátelé namáhali u vesla. Čekal. Čekal. Stále čekal … „Otče, neměl bych nyní jít za nimi?“, zeptal se. „Ještě ne“, zněla tichá odpověď, která ho nadále trápila… neužíval si pozorování utrpení svých přátel, avšak v hlubší moudrosti Otce věděl, že musí trpět, pokud se mají dostat ze své zajeté nevěry.

Nakonec se Ježíš tváři tvář temnotě a bičován větrem postavil a utáhl si sandály k sestupu na okraj vody. Slézt dolu bylo úlevou. Věděl, že již brzy budou Jeho přátelé zproštěni bolestivé situace, které museli čelit. Písek se nořil a stékal mezi Jeho prsty a On vstoupil do zpěněných vln. Poté se s pouhou myšlenkou postavil na mihotající se glazuru vln a procházel se zbytek cesty k lodi. Stál na vrcholu vln, které hrozily převrhnout tento malý člun plný vyděšených mužů. Předstíral, že prochází kolem nich, zatímco oni bojovali proti jejich zániku. Jeden z nich spatřil stín a vykřilk: „Je to přízrak …“ a křičel strachem. Ale Ježíš k nim ihned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já. Nebojte se.“ (Mt 14:26-27).

Bůh použil divokost vody, aby strhnul fasádu a ukázal, kým skutečně byli v jádru. Tito muži opravdu potřebovali víru. Jejich mlhavá lidská krátkozrakost jim stála v cestě. Teď je Ježíš měl díky stresu z dobrodružství ve Své dlani. Přišel k nim jako hrnčíř ke svému kruhu. Bůh formuje své učedníky do nádob pro vznešený účel. Jako ovce, které se chvějí, když je pastýř pevně drží, aby ostříhal vlnu … Bůh používá přírodu (divočinu) a všechna její dobrodružství a děsivé okolností, aby nás přivedl k (upevnil ve) víře a důvěře. Ježíš je miloval natolik, že dokázal na hoře čekat dostatečně dlouho, aby dosáhli bodu zoufalství. Potom je přišel zachránit a jejich hrozivá nevěra našla to, co potřebovala … milující tvář a objetí jejich Mistra, který má autoritu nad veškerým stvořením. „

Úryvek z knihy Ashleye Dentona „Vedení (průvodcovství) křesťanského outdoru“ (Christian Outdoor Leadership: Teologie, teorie a praxe.)

Originál článku zde